Viktor Dave
Autorita a svoboda
Jediné dva politické směry, stejně veliké, ale s diametrálně
odlišnými účinky, se ještě mohou přít o místo ve dvacátém století: politika
absolutní autority a politika Revoluce a svobody - všeobecné otroctví nebo
všeobecná anarchie. Všechny uprostřed ležící systémy jsou stejně bezmocné a
nemohou zploditi nic než zmatky. Již dvě stě let jsme v tomto bodě: autorita
již nemá prestiž a svoboda je nezaručená. Mnozí se marně pokoušeli oba systémy
smířit, neboť, jelikož jsou svou povahou nesmiřitelné, zplodil tento amalgam
jen větší korupci obou teorií, úplnější disharmonii zájmů, které, když nejsou v
rovnováze, vraždí se navzájem.
Svoboda nebo autorita, otroctví nebo anarchie se tedy stane
pravidlem společnosti. Německo a Rusko jsou z tohoto hlediska nejnebezpečnější
země, neboť všechny jejich snahy směřují k tomu, aby zavedly v Evropě politiku
nejkrajnější reakce. U nich kvete tato politika zázračně: zbudovaly společnost
na primitivním plánu absolutní autority, neberouce žádného zřetele k různým
fázím, jimiž lidstvo prošlo, prohlašují, že svět se nemění ve svých nejstarších
principech, ubírají se přímou cestou boha, principu a cíle všech věcí, jenž
přenechává svému pozemskému představiteli, knězi nebo vládci - oba jsou králové
- část své síly a své mohutnosti. Moc těchto národů nemůže obdržet protiváhu v
žádné jiné moci, pochází od boha a rána zasazená její majestátní autoritě
zasahuje přímo pramen všech věcí. Aniž pomýšlí, že svět vyžil svou teologickou
a metafyzickou fázi, chápou se znova statečně tradice a stoupají k bohu, jenž
pomocí své milosti zasahuje přímo do řízení lidských věcí. Bůh, král a vlast -
nejhroznější symboly reakce - toť jejich heslo. Věří v boha bez něhož by
neexistovaly, v krále, jenž je jeho výronem a ve vlast, jež je metafyzickou
abstrakcí; nevěří však v lid, jehož existence je jedině skutečná a k jehož
emancipaci a osvobození nemohou svolit pod trestem sebevraždy.
Systém autority, aby se udržel, potřebuje především
náboženství. Ať je jakékoli, učí náboženství odříkat se pozemských statků a
milovat nebeské blaženosti, dává přednost nejistému před jistým, domnělému před
skutečným, smyšlenému před hmatatelným, lži před pravdou; šíří ohavnou víru, že
bída je božskou institucí, že jí vždy byla a vždy bude z nařízení boha, jenž
musí tedy trestat stejně jako zločin pozdvižení a revoltu z hladu. Po církvi
armáda představující direktněji moc vládcovu, armáda, podpora pořádku a majetku
a po ní centralistický stát, shrnující v sobě všechny reakční síly, které
potřebuje, aby vládl, to jsou přirození spojenci autority. Svoboda v tomto
systému je iluzorní, protože existuje jen stálým zmenšováním násilí, postupným
ničením moci, a všechna kolečka systému fungují naopak tak, aby učinila
osvobození davu nemožným a vládní moc drtivou. Válka je nakonec nevyhnutelným
výživným prostředkem této společnosti, jejíž nutnými zjevy jsou zbraně,
diplomacie a politická tribuna, tři podoby to války. Ve stínu této politiky
kvete finanční a kapitalistická feudálnost, neboť bůh nadekretoval ve své
nekonečné moudrosti, že bohatí a chudí budou vždy tvořiti dvě různé kasty, z
nichž jedna je stvořena k tomu, aby vykořisťovala druhou. Tato očividná
nerovnost si vypůjčuje od svého původu zdání spravedlnosti a sankci, proti nimž
protestovat by bylo neslušné.
Nenabude-li politika autority vrchu, a je zbytečné uvádět,
že je to naším přesvědčením, bude pak ovládat svět politika svobody. Není
střední cesty, opakujeme, mezi těmito dvěma směry. Nic mimo svobodu a její
záruky nás nemůže uspokojit.
Bůh v systému revoluce je sesazen, společnost je dílem
člověka, jenž sám je jejím principem a jejím cílem, a rozdělování či spíše
rozebírání pozemských statků se děje dle jeho vůle řízené rozumem a
spravedlností. Není již třídy, která vede a ovládá třídu jinou, každý člen
společnosti pracuje pro sebe a pro všecky a provádí úplně dle své vůle svou
sociální funkci. Všechny užitečné síly jsou nutné k rozvoji společnosti a nikdo
nemá právo zbavovat ji účasti kohokoli. Bůh nejsa již nejvyšším ředitelem
lidských osudů se stává zbytečným a bída přestává být nevyléčitelnou: práce a
inteligence nad ní musí nutně zvítězit. Církev - čerpající svůj důvod k
existenci a svou sílu v Absolutním - zmizí s ním. Stát, vojsko, církev,
bůh nejsou již u vlády nad světem; práce prezentovaná lidem ovládá vše, když
vše až k sobě povznesla.
Když je náboženství odstraněno, povstává lid z intelektuální
a mravní nízkosti, když je politika vyloučena, povstává z útisku hospodářského
a v téže době mizí zároveň finanční, průmyslová, majetková, kapitalistická
feudálnost. Objevuje se sociální věda a ničí vše, co se s ní nedá srovnat:
politiku, vládu. Když je hospodářská rovnováha uskutečněna, není třeba armáda,
aby ji udržovala, neboť válka není svou povahou nic než velký příživník a
nemůže zavedenou rovnováhu upevnit nýbrž jen zničit. Mír je nutnou výslednicí a
vznešeným korunováním všech sil směřujících k práci.
Že pak práce je v podstatě mírotvorná, snaží se lid
emancipovaný revoluční politikou dát záruku své práci a tím práci všech; místo
aby, jak se dnes nevyhnutelně děje, tvořil své monopoly ve prospěch několika,
rozšiřuje se od města k městu, od kraje ke kraji; činí všechny dělníky navzájem
solidárními a tvoří družný život v hospodářském pořádku. Tož může-li politika a
válka najít ještě sebemenší místo v takto přeměněné společnosti? Nikoli! a když
tato ústava práce nahradí definitivně ústavu
starého světa, uskuteční se budoucnost pracujících tříd tak vítězným a
nutným způsobem, že nejpřísnější spravedlnost potvrdí na konec její oprávněnost
a skloní se před ní. Anarchie čili pořádek ve svobodě nahradí soudobý sociální
nepořádek.
(Psáno pro Kalendář revolucionářů na rok 1903)